Křesťanský anarchismus — pohled anarchisty, jež uvěřil v Krista
Ježíš byl buřič a anarchista, tvrdí křesťanští anarchisté. Vidí inspiraci v minulosti, přítomnosti a hledí dopředu k lepší budoucnosti. Chtějí boží království na zemi, tady a teď. Odmítají státy, autority, národy, kapitalismus a hledají rovnost, solidaritu a lásku. Šokující? Nepochopitelné? Ani zdaleka.
V našich představách existují stálé zaběhnuté obrazy, které nám v našem rychlém tempu usnadňují život. Červený kohoutek je pro teplou vodu, na přechodu se rozhlédni atd. Ale jsou tu také termíny a představy, které jsou zahalené mlhou nejasností, nepřesností, předsudků a omylů. Obzvlášť pokud tyto termíny, lidé a myšlenky štvou jedince, kteří mají moc. A takový byl Ježíš, takoví byli někteří křesťané, někteří anarchisté a mnozí další, kteří by se sem vzhledem k rozsahu textu nevlezli. Většina lidí si při jméně Ježíš představí modrookého blonďáka, kterého má ráda babička, případně děcko pod vánočním stromkem. A anarchisté a anarchismus má vůbec možná nejhorší pověst ze všech ideí na světě. Běžně je toto slovo užíváno jako synonymum pro chaos, anarchista je vnímán jako terorista, narušitel klidu a míru. Pošuk v sadistickém oblečku z filmu Mad Max očekávající pád civilizace, států a zákonů, aby moh v motorkářském gangu terorizovat slabé. Samozřejmě je to blbost.
Moderní interpretace vyhánění penězoměnců z chrámu od Anthonyho Freda
Začněme pěkně od začátku. Na lidskou historii se lze dívat jako na konflikt mezi těmi, kteří požadovali svobodu a "pohodu pro všechny a bez rozdílu", a těmi, kteří se chtěli mít lépe na úkor druhých a neštítili se použít cokoliv včetně násilí, myšlenek a víry. V podobné situaci byli lidé, kteří byli mnohokrát zotročeni a čelili ve své době běžnému názoru, že člověk je stvořen pro to, aby sloužil bohu jako otrok, ideálně jeho zástupci na Zemi, panovníkovi. A takto židé cítili ve svém nitru, že je to velmi špatně a cítili v sobě jiskru inspirace, ze které vzešla nová mytologie o jediném bohu, který stvořil člověka sobě rovnému, byl mu obrazem. A nejenom to, byl stvořen do dokonalého světa, kde člověk byl maximálně přirozený, v harmonii se vším živým, bez násilí. Toto téma je dokonce v knize Genesis natolik promyšleno, že lidé v ráji nekonzumují zvířata.
Ovšem mezi touhou po návratu k dokonalé přirozenosti člověka v rajské zahradě a tehdejší současností vězela ohromná propast plná problémů, nerovností, otroctví, násilí a útlaku. Objevovali se proroci, kteří očekávali návrat do ráje za určitých podmínek, a mnozí dokonce očekávali mesiáše, politického vůdce, krále z rodu Davidova, který je sjednotí a přivede do ráje v podobě silného národního království. A on skutečně přišel.
Ježíš nebyl to, co očekávali. Odmítl povrchní zákony kultické čistoty a hledal čistotu vnitřní. Byl pokoušen pýchou a touhou po politické moci (vyobrazenými v evangeliích jako ďábelské síly) a toto vše odmítl. Měl svůj vlastní politický program, svoji vizi, boží království. V božím království je důležitá jediná autorita a tou je bůh, resp. doslova tatínek (aramejsky abbá). Pro tyto vágní termíny měl Ježíš velmi konkrétní obrysy a snažil se je podobenstvím přiblížit lidem. Už jen to, že ze mstícího a vysloveně agresivního mužského hospodina toužícího po krvi nepřátel udělal nebeského tatínka, který nás všechny stejně miluje a odpouští nám hříchy, byl poměrně radikální krok. Najednou je bůh ne autorita k podlehnutí, ale silou svědomí, rovnosti, lásky a spravedlnosti. Jeho podoba již není na praporech armád, není to vousatý pohanský bůh. Je mezi námi, když nastolujeme rovnost, když si nesobecky a solidárně pomáháme. Přibližujeme se mu, když budujeme ideální společenství na různých úrovních. A tady je to překvapení. Ježíš není nebeský fotbalový útočník, který dal gól spasení a vyhrál fotbalový zápas o naše spasení. Nemáme mu chodit fandit, aby mohl v tom posledním zápase konat. Máme být jako on, budovat společenství na jasných principech, které nám ukázal. Ježíš nám přihrává míče činů a my máme střílet na branku. V těchto dnech jsou brankáři naši vládci bránící tento prohnilý systém. Ježíš odmítl veškeré světské autority své doby, je naprostým anarchistou. Když je pokoušen a je mu nabídnuto vládnutí nad světem, odmítá to. Když má přijet do Jeruzaléma jako očekávaný mesiáš, politický vůdce, volí politickou performanci. Naplňuje proroctví o králi přijíždějícím na oslu. Ale jakým byl králem? Kde měl koruni, zbroj, zbraně, armádu? Převrací úřad krále naruby a káže rovnost. Tady vidím paralelu v anarchistickém hnutí, viz. šlechtické kořeny Tolstého a Kropotkina. Ježíšův mandát byl mandátem učitelem, nikoliv vůdcem, sám své místo viděl mezi těmi, kdo v něj věřili, a ne nad nimi. Sám chtěl být otrokem všech. učil své žáky rovnosti a svobodě na všech úrovních, tedy i v oblasti majetku, práv a postavení. Tady vidím paralelu s anarchistickou teorií.
Odmítal císaře, protože věděl, že pravý král je v něm, ve vás, v nebi a v Zemi. Ježíšova politika je anarchistická, staví na komunitě, sdílení, rovnosti a lásce. V takovémtom společenství není místo pro násilí a nenávist, pro povýšení jednoho člověka nad druhého Není tady místo pro perzekuci žen, pro perzekuci lidí, kteří se nenarodili do vyvoleného národa, není v něm místo pro otroctví, pro slepé následování autorit. Nic není ve větším rozporu s jeho vizí, než současný kapitalismus stojící na násilí, státech, hranicích, válkách a utrpení všeho živého.
Ježíš je tak člověkem, který se stal rovný všem, které miloval, a miloval všechny, kteří ho nenáviděli Uvěřil v jádro boží inspirace dané židům a rozhodl se jej naprosto naplnit, jak jen to šlo. Jeho dohodlání je inspirující dodnes. Důkazem budiž i tento článek.
Ježíš Zappatista
Je třeba zdůraznit, že Ježíš postavil svou "armádu" z chudých, nepriivilegovaných, vyvrhelů, a z "odpadu společnosti"? Pochopil, že ti, co zažili útlak, jej nebudou chtít dále rozšiřovat. Dokonce tvrdí, že první budou poslední a poslední první. Dává hlas a pozici mezi svými učedníky a učednicemi všem odmítnutým a marginalizovaným. Stává se historicky prvním zastáncem afiramtivní akce, noční můrou dnešních vymítačů politické korektnosti. Ekonomický a mocenský kapitál nebude hrát roli, ale právě to, nakolik dokážeme být mezi sebou solidární.
Jeho smrtí nic neskončilo, protože poté, co Ježíš vstal z mrtvých a Tomáš vložil prsty do jeho rány, dotkl se vnitřně všech, kteří v něj věřili a rozhodli se budovat rovnostářské komunity, kde si byli všichni rovni, byli jednoho srdce a měli vše společné. Tato idea nikdy už z reality Blízkého východu a posléze Evropy nezmizela. Vídím dvě linie křesťanství, jedno podvratné držící se tvrdého jádra Ježíšova učení, tu vystupující hereticky jako odbojné skupiny, jindy jako překvapivý výboj uprostřed velkých církví, ale vždy stojící na straně Kristova sociálního učení, a pak křesťanství spojené se státem, konzervatismem, mocenskými strukturami, které je opět zneužito ve prospěch vládců, autorit a násilníků. Ti, kteří podle evangelia Ježíše popravili, kolaborovali se státem, konzervativní klerikové držící se svých svatých knih, jsou podobni nemnohým, kteří se dnes sice ohánějí Ježíšem, ale nikterak se ve svém chování neliší od jeho vrahů. Mají jiná jména, jiné úřady, jiné náboženství. Ale jsou to vnitřně stále titíž. Dnes mají na rukou krev všech utopených uprchlíků. Ale kdyby byl mezi nimi Ježíš, nikdo by nepoznal rozdíl, z aramejštiny, Ježíšova jazyku, se vyvinula syrština. Paradoxní je, že Ježíš byl více podoben "mladým silným mužům" na útěku ze Sýrie, než pupkatým klerikům, žvatlající česky. Jestliže se Ježíš vrátil, jak všichni křesťané očekávají, narodil se na gumovém člunu při útěku ze Sýrie. Jaký bude jeho soud, který by měl navrátivší se Ježíš podle Zjevení Janova vyslovit nad kardinálem Dukou a dalšími? Ale s konzervativním, autoritativním, až klerofašistickým křesťanstvím je to paradoxní. Víra, kterou se snaží udržet kultumí hegemonii, strach a ideálně diktaturu, zároveň šíří myšlenky v podobě Nového zákona, které jsou krajně podvratné a subverzivní. A právě díky ní se uprostřed tvrdého středověku, kdy si papežové připravovali cestu k absolutní moci nad všemi světskými králi, objevuje odbojná linie malých skupinek, společenství, které se objevují po celém světě a snaží se upřímně naplnit Ježíšovu vizi tak, jak ji autenticky cítí. Kdysi jsem to jako antikřesťansky založený anarchista pořádně nechápal. Jak je možné, že existují klerofašisti, v kostelech se schvalují různé násilné obludnosti a šíří nenávist, a pak tu a tam bafne z historických knih a současnosti nějaký křesťan či skupina křesťanů, se kterými naprosto souhlasím? Na jedné straně jsem měl u nás ve městě faráře, který nenáviděl homosexuály a nebál se to nahlas říct, a pak si čtu o ideálech Winstanelyho, Tolstého, Chelčického, táboritů, poslouchám John Ball a vidím Ježíšovu podobiznu na domech Zapatistů? Jak to jde dohromady?
Nejde. Uvěřil jsem v mystickém prožitku, nestydím se za to. Ze Šavla Pavel, prostě jsem se změnil. A musel jsem tento rozpor vyřešit. První věc, kterou jsem odmítl ve svém uvažování, je jakési křesťanství. Je to umělý konstrukt, který nedrží pohromadě, nic jako jednotné křesťanství neexistuje a nikdy existovat nebude. Máme tady Ježíšovi principy a na těch by křesťan měl trvat, jinak je pokrytcem a investuje energii do ničeho. Nahlédl jsem do historie a pochopil, kdo byli ti hořící heretici na středověkých zápalných hranicích. Byli to bratři a sestry, byli to soudruzi. S údivem jsem viděl, jak valdénští sváděli boj s Vatikánem. A pochopil, že je to stejné jako boj dnešních anarchistů se státem a kapitalismem. Jako konflikt Ježíše s Římem a duchovními autoritami té doby. Je to zápas o prostor, kde bychom se mohli cítit bezpečně, o prostor plný lásky, solidarity a rovnosti. Náš protivník je starý a rád používá různá slovíčka, jako Ježíš, demokracie, svoboda a pořádek, ale koná přesný opak. Střep sebelépe nabarvený na bonbón bude po skousnutí stále střepem. A tak jsou nám předkládány střepy s tím, že to jsou bonbony, a my žvýkáme a krvácíme.
Jako červená nit se táhne hledání spravedlnosti a ráje na Zemi od časů Mojžíše, přes Ježíše, antiku, středověkou Evropu v podobě valdénských, diggerů, Chelčického, přes Severní Ameriku v podobě Qukaers, utopických socialistů až k nám do novověku v podobě Tolstojovců nebo Catholic Worker. Přesto mnozí lidé na radikální levici zapomněli na minulost a hleděli jen na oficiální církev, čímž jí přenechali právo na výklad Kristova učení. Boží království ztratilo boha. Často se pak v diskuzích odehrává hitparáda zabíjení: Kdo zabil víc lidí? Křesťané? Anarchisté? Komunisté? Demokraté? Zapomínáme na principy staré tisíce let, které bychom neměli zrazovat, a lpíme na vlastních umělých konstruktech a propadáme se do bahna bezmoci a zapomnění.
Příkladů z historie a současnosti bychom mohli uvést mnoho, ale ti, kteří konají vůli boha, či ještě lépe řečeno, kteří jsou ve spojení s bohem a jsou si toho vědomi, kteří hledají rovnost, a to nejen mezi sebou, ale i s bohem, svobodu, solidaritu a lásku, jsou v menšině a je mi jedno, jaká jména si dávají a jaké prapory a symboly užívají.
Jsem tedy anarchistou, veganem, feministou, pacifistou, komunistou, ekologem, radikálem, revolucionářem, družstevníkem, nepřizpůsobivým, fandou hardcoru a klidně bych to shrnul pod slovo Kristovec, ale tomu bych asi rozuměl jen já. A divím se, že jsem se k Ježíšovi nepřihlásil už dřív. Kdyby tu dnes chodil mezi námi, potkával bych jej velmi často, ne-li pořád. Ježíš by stál po boku s utlačovanými a ne s privilegovanými v poklidných kostelech.
Zatím náš protivník vyhrává. Křesťané se nechali přesvědčit, že cokoliv sociálního z učení Ježíše je špatně, že být radikální je špatné a že by měli být zadobře se systémem. Radikální levice si nechala namluvit, že koncept boha je autoritativní a špatný blud. Křesťané tiše hledí na smrt a utrpení, které je mnohem horší než to Ježíšovo. Lidé z radikální levice vytváří brutální realitu partyzánských guerill a bolševických režimů, ačkoliv mluví o komunismu a ideální společnosti. Ježíš a anarchistický komunismus by se měly protnout. Nebe se má potkat se Zemí. Boží království nastolí novou politickou a ekonomickou realitu. A stane se tak.
xMARTINx
PS: Chceme vidět prázdné trůny!
Nesouhlasíš? Máš jiný názor nebo s tím naopak tvá duše rezonuje? Ať je to tak či tak, je to dobrý důvod pro návštěvu Meziprostoru. Chceme, aby byl slyšet i váš hlas. Fascinuje nás totiž myšlenka setkávání lidí z různých subkultur a názorových proudů — ať už jde o hudební vkus nebo třeba spiritualitu.
